Je možné za 3 týdny po 180km náloži v Rumunsku zregenerovat? Uvidíme...

100MKMK je nejdelší ultratrailový závod na území Slovenské republiky, kdy jeho nejdelší trasa měří přes 200km. Předloni to bylo dokonce úctyhodných 222km, které se mi podařilo vyhrát!

Jsem zpět!

Už na konci minulého roku padlo rozhodnutí se na 100MKMK vrátit. Vzhledem k výhře a traťovému rekordu z roku 2020 jsem si věřil, že to tentokrát vyjde zas a tak při plánování prázdninových závodů bylo jasno. Na začátku tohoto roku však do plánu přibyla ještě Bucovina, s kterou ten původní nepočítal. Ta ovšem dopadla na výbornou a tak nic nebránilo tomu, se po 3 týdnech vydat opět na cestu. Na start sice kratší, ale ze startu do cíle o chlup delší cestu!

Den D

Vzhledem k pátečnímu startu ve 13:30 a dojezdovou vzdáleností asi 130km, jsme mohli vyrazit až v pátek ráno. Společně s Baruš, která mi dělala support, jsme po cestě nabrali kamarády Marka a Davida (běželi 145km trasu) a jeli všichni společně. Po příjezdu do Chtelnice, odkud nás čekal hromadný start, vše nasvědčovalo tomu, že bude asi pořádnej pařák. Díky 2 hodinovému předstihu jsme měli dostatek času se na start v klidu připravit a pomalu odpočítávat minuty. 

Jdeme na to!

Hned ze startu se ujímám vedení. Nejen proto, že když je to v mých možnostech, tak to tak dělám vždy, ale hlavně proto, abych si nastavil vlastní tempo a hned od začátku se nemusel někomu přizpůsobovat. Od 11.km postupně míjím běžce, kteří startovali už ve 12h (byla tu tato možnost) a s příjemným pocitem v nohách se blížím k první kontrole.

Ta nás čeká na 15.km, kam příbíhám lehce po hodině a čtvrt. Vezmu škvarkovej pagáč, doplním vodu a mažu dál. Po chvíli si však uvědomím, že jsem zapomněl doplnit jonťák a zrovna na rozdávání ho moc nemám. No co... moje blbost, nemám tak valit. Neuběhne ani půl hodiny a z ničeho nic mě uprostřed lesa zastihne pořádnej slejvák! (Slavo s tím strašil a já tomu nevěřil). Hned sahám po bundě a šinu si to lesem dál, zatímco se mi nad hlavou ozývá hřmění, až to není hezký! Bum, prásk! Blesky mi lítají okolo hlavy a chvílemi mám pocit, jak kdyby měly namířeno přímo na mě. Docela se děsím a stát se mi tohle v noci, tak to rovnou balím! Déšť trvá něco přes hodinu, kdy jsem po chvíli úplně durch a po nekonečných 2 hodinách, se konečně dostávám na kontrolu na 37.km a hned za mnou ostatní borci! Paťa, Mário, Jan a taky Peter, který vede kratší trasu (cca. 175km). A ještě Denisa, ta vede 145km! Kromě teplé polévky a všemožného občerstvení, mě tu čeká i Slavo s Olafem a hlavně moje Baruš! Byl to slušnej 4 hodinovej kvapík, ale Slavo slibuje, že by to mělo na chvíli ustat! Ten déšť. Doplním gely, softflasky a po chvíli vyrážím dál! 

Konečně nějaký kopce...

Před námi jsou Záruby (které pro mě byly vždy velký strašák na Štefanik Trailu, vzhledem k tomu, že se tam jdou v noci) a Čierna Skala. Ještě před ní mě dobíhá skvělé běžící René Mráz. O něm jsem už hodně slyšel, ale nikdy se s ním na závodě nesetkal. Bylo mi však velkou ctí, jelikož je to pro mě pan Běžec, s velkým "B" (né, že by ostatní nebyli, ale o tom až později). Spolu asi od 44.km pokračujeme dál. Pod již zmíněnou Čiernou Skalou padá tma, tak nasazujeme čelovky a míříme vzhůru k ní. Za ní probíháme Plaveckým Mikulášem, kde náhodou potkáváme Baruš. Zastavujeme narychlo v hospodě po cestě, kde doplníme docházející tekutiny, rozloučíme se s Baruš a pokračujeme přes Javorinku dalších 10.km do Plaveckého Podhradí. Na kontrolu na 65.km příbíháme po necelých 8,5h před 22h. Hned v závěsu za námi Paťo, Mário a Peter. 


První kufr...

Na čele s Reném to běží téměř samo. Zatímco si krátíme výstup na Vápennou hlubokou depatou (už ani nevím o čem) ztrácí se za námi čelovky kluků, kteří nám byli v patách. Hm... zvláštní... Po rychlé kontrole GPS zjišťujeme, že jsem se ztratili my a sešli z cesty. Je pravda, že se nám zdálo divný, běžet z kopce, když jsme ještě nebyli na Vápenné. Po chvíli se napojujeme na původní trasu a na vrchol Vápenné už pokračujeme společně i s klukama. Nahoře otočka a pádíme dolů po "zelené" směrem k Sološnici, která je mi dobře známá z dubnového Everetsingu, jelikož jsme tudy běželi přesně 20x. Ze Sološnické doliny nás čeká hang na Velký Petrklín, konkrétně 300 výškových (m) na kiláku. Fuj, jdu blejt! Peter, kterej to jde celý bez hůlek má u mě obrovskej respekt, protože tady by se fakt hodily. Jsme nahoře! Odtud nás čekají další metry, tentokrát dolů, abychom následně mohli zase 500 nasbírat nahoru po cestě na Vysokou! Tady jsme se scházeli postupně, kdo byl dřív nahoře využil chvíle k odpočinku. Vzhledem k pokročilé hodině se začaly objevovat první náznaky spánku. Tak jsme si v oněch chvílích prostě lehli na zem a než nahoru vylezli ostatní, v klidu jsme odpočívali. Jaká pohoda to byla! Poslední zavelil jak byl nahoře a přes Skalnatou, Jágrovou a Čmeľok jsme pokračovali zbylých přibližně 13km až na Babu, Pezinskou!

Nebo snad Babu Jagu?

Dobíhám sem bok po boku s Reném a cítím se poměrně svěže. Dostávám polévku, povídám s Baruš, která tu na mě čekala a než doběhnou kluci, Renému se nese už druhá polévka a pak třetí. Ačkoli se mi René zdál úplně čerstvej (alespoň tak posledních 60km bez mrknutí oka valil) vyleze z něj, že už s námi pokračovat nebude. Cože? To byl teda šok, kudla do srdce! Ale chápu! Pro mě ohromná čest, že jsem ho takovou dobu vůbec uvisel! Díky Ti! Dál pokračuji už jen s Paťom, Máriom a Janom a nebudu lhát, všichni jsme vypadali, že bychom si dali dvacet. Když běžíme po rovince lesem a Paťo najednou vybočuje z cesty (mikrospánek jsem u běhu viděl poprvé) je jasný, že máme všichni dost. Shodenem se, že dát si "20" by v tu chvíli bylo to nejrozumnější, co bychom mohli udělat. Po chvíli míjíme garáž ve svahu. Cože? No fakt! Nebyla to fatamorgána, ale vážně tam byla garáž!

Bez váhání tam vlezeme! Ve vteřině sundáváme vesty, oblečem bundy a leháme do hromady listí, která pokrývá její zem! S Máriem oba nastavíme odpočet na 5 minut. Po dvou "pětiminutovkách" se kolem půl 6 probíráme téměř čerství. Peter se nezapomněl zeptat, kdo tam během těch uplynulých pár minut stihl natolik zabrat, že i chrápal! "Jo, přiznávám, byl jsem to já!" procedím mezi zuby! Nahodíme vesty, sbalíme bundy a pokračujeme vzhůru na Velkou Homolu!

Hurá do Doľan!

Asi 16km odtud nás čeká další občerstvení. Jsme přibližně 17h na trase, oskar už se pomalu dere na obzor a já mám pocit, že se vůbec neposouváme. Konečně se ale přibližujeme civilizaci. Ještě před zmíněnou občerstvovačkou se do nás slunce začíná pořádně opírat! "Ať už jsme tam!"... "Pití!"... "Jídlo!" střídají se mi v hlavě všemožné povzdechy! Po nekonečných 3 hodinách od Velké Homoly a 4,5h od poslední občerstvovačky jsme konečně tu! Řeknu vám, ty občerstvovačky byly setsakramentsky daleko! Ale věděli jsme do čeho jdeme! V 9h ráno jsme konečně v Doľanech! Baruš, jídlo a na chvíli pauza!

Pokračujeme dál! Alespoň na chvíli...

Na občerstvovačce jsme doplnili co bylo třeba a po nezbytné chvíli vyrážíme dál. Slunce už se probralo doplna a nás čeká stoupání mezi vinicemi. Všichni jsme už docela v dezolátním stavu a jak po pár kilometrech zjišťuji, tak i moje chodidla, resp. šlapky. Každý kilometr je pro ně těžší a těžší. Na jednom kopci sundávám boty a ponožky v domnění, že vysyspu jehličí z lesa. Jediný co se mi však dostane je nééé úplně příjemnej pohled na moje, deštěm, zcela rozmočený "varhánkovitý" chodidl. A ta kůže, co jsem z tama právě odtrhl, tam měla radši zůstat! Průšvih byl na světě a to velkej! Po nazutí ponožky a boty cítím čistou bolest! Nééé takovou, s kterou bych po 130km v nohách počítal, ta se zatím nedostavila, ale chodidla mě pálila, jak kdybych běžel po žhavých kamenech! Brzdím kluky, vím! A v hlavě se mi honí to zabalit! Snažím se kluky naverbovat, že bychom si mohli trasu zkrátit a běžet s Peterem, ale kluci jsou na tom koneckonců psychicky asi zrovna lépe než já! Chápu! Chci to trápení ukončit!

Bylo jasno!

Nejen na obloze, ale i v mé hlavě! Představa dalších cca. 14 hodin, na zbylých více jak 70km, které jsem si v hlavě vypočítal, mě děsila! Volám tedy Baruš a prosím ji, zda mě může někde nabrat. Na další kontrolu to bylo ještě přes 20.km, tak to ani náhodou! Domluvili jsme se na srazu v Lošonci, který byl na trase asi 5km před námi! Klukům jsem tuhle "radostnou" novinu oznámil jako hotovou věc a už se viděl se sundanejma botama!

Resumé...

Jak jsem řekl, tak jsem udělal! Na 135.km v Lošonci po 21 hodinách a 39 minutách se loučím s borcama a přeji jim hodně štěstí a ať vydrží! Vím, že Paťo a Mário to jen tak nevzdají, ale já bych se trápil dost! Peter to má odusd už "jen" necelých 40km a je taktéž ve vedení! Baruš už mě vyhlíží na cestě a já konečně zastavuji! Volám Slavovi, že to balím! Jsem definitivně "out"! Baruš mě veze zpět do Chtelnice, kde to předešlý den všechno začalo...

A jak to celé dopadlo?

Patrik Hrotek a Mário Jánoš, mí spoluběžci na většině trasy, letošních (nakonec) 212km se 7100m+ převýšení společně vyhráli za 35 hodin a 28 minut! Peter svoji 173km trasu nakonec ukončil na 166.km, velká škoda! Ale jak já mu rozumím! Přesně tohle je ULTRA, stejné jako život! Neznáme dne, ani hodiny! A stejně jako klukům, tak vlastně všem, s kterými jsem měl tu čest běžet, skládám velikánskou poklonu! A DÍK! Protože jen tady vám udělá společný ÚSPĚCH větší radost, než sólo VÍTĚZSTVÍ! A nebo i neúspěch...



autor
portrait

Titus Ablorh

Učitel tance z Brno


Klub: ASICS FrontRunner CZ

Mé disciplíny
Ultramaraton Posilování Terénní běh Dálkový terénní běh (ultra trail) Funkční trénink