Být součástí běžecké komunity ASICS FrontRunner také znamená příležitost cestovat a získat startovní číslo na různých běžeckých podnicích. Možnost vidět kousky světa a objevovat místní traily se mi moc líbí. A když jsem někdy na podzim uviděla možnost běžet 50 km po fjordech u Baltského moře, ihned jsem se přihlásila.


"Find what you love and let it kill you."


PŘÍPRAVA

Zimní období v mé přípravě uteklo jako voda a mimo mé nedělní výběhy po okolní přírodě jsem objemy odběhala po městě nebo po cyklostezkách.  Dva týdny před závodem při jednom nedělním běhu padám na zem a hned večer si objednávám boty s hřeby. Pro jistotu. Pro ten pocit bezpečí. Protože pokud máš dobrou výbavu, hned se mé hlavě lépe běží a má hlava ví, že se tento winter adventure dá zvládnout.

A kam to vyrážím?

Na zimní dobrodružství do Švédska. Na zimní trailový závod High Coast Winter Trail (Höga Kusten Winter Trail) o délce 50 km národním parkem Skuleskogen.  Park se vyznačuje velmi nerovným povrchem s mnoha skalnatými vrcholy, z nichž nejvyšší je Slåttdalsberget s nadmořskou výškou 280 m, stoupající přímo od moře.

Je čtvrtek odpoledne a letadlo přistává na stockholmském letišti v Arlandě. Jsem překvapená, že ve tři odpoledne je už šero. Shuttlem dojedu do centra, odložím bagáž na ubytko a rychle vycházím do centra si užít švédskou atmosféru a zejména architekturu. Toto město je nádherné, určitě vám ho doporučuji navštívit. Jak později zjišťuji, Švédové jsou závislí na kávě a sladkém. Dokonce je zvykem doma pohostit návštěvu minimálně 7 druhy cukroví. Googlím, že "FIKA" ve švédštině znamená sejít se někde na kávě se známými a dát si sladké. Tohle beru hned za své, kupuju kafe a zkouším ty sladké dobroty.

Tuhle noc spím na lodi s výhledem na řeku a centrum. Kabina má asi 3m2 a jediné místo, kde se můžu posadit je v rohu. Oblepím puchýře, které jsem si vychodila po městě a jdu spát. Po snídani mě vyzvedává kapitán švédského AFR týmu, na letišti vyzvedneme Marcina z Polska a jedeme autem na sever do městečka jménem Docsta. Tam potkáváme další běžce z mezinárodních ASICS FrontRunnerských týmů a společně si jedeme vyzvednout startovní čísla, poslechnout přednášku o zítřejším závodě, trati, povinné výbavě....nasát tu závodní atmosféru a nervozitu.

Před spaním rychle nachystat běžeckou vestu, zabalit do ní povinnou výbavu, nezapomenout na alufolii a dobít telefon. Je sobota 18. února a budíček je v 6 hodin ráno. Nervozita zmizela. Pohledem z okna kontroluji, kolik nového sněhu napadlo, společně posnídáme a už vyrážíme k autobusu.  Ten nabírá všechny běžce, co se rozhodli běžet 50km trasu. Do autobusu si můžeme odložit také dropbag, ale tuto možnost nevyužívám. Autobus zastavuje někde na konci vesnice a je nám řečeno, že můžeme běžet. Na tomto závodě nebyl hromadný start, ale flying start, tzn. že čas se každému běžci začne započítávat proběhnutím startovní brány s časomírou. Uděláme pár startovních fotek, popřejeme si good luck, v hodinkách zapínám navigaci a běžíme. Je to tu, vyplavuje se adrenalin a já se těším.

PRVNÍ ÚSEK:

První 3 kilometry se běžely po cestě a protože byl sníh uježděný, tak se mi běželo dobře. Pro sebe jsem si říkala, jaká to bude paráda. Poté se trasa vydala do lesa, do hlubokého sněhu a tam začalo zimní dobrodružství. Nacházím se v divoké krajině světového bohatství UNESCO, běžím po zasněžených fjordech v hlubokém lese, nohu pokládám do stopy přede mnou znovu a znovu. Běžet se nedá a tak se kochám přírodou. Jakmile to trošku jde, snažím se běžet. Šetřím síly, jelikož běhání ve sněhu nemám zrovna natrénováno a bere mi to energii.  Brzy už toužím po té udupané cestičce, která se po několik desítek dalších kilometrů neobjeví. Cesta se začíná zvedat a najednou se ocitáme ve skalnaté soutěsce Slåttdalskrevan. Rychle to stačím vyfotit a za chvíli mi  zimou umře telefon. Ze soutěsky se škrábeme po čtyřech a u nohou vidíme zasněžené zábradlí. Jen co vylezeme nahoru, ochladí nás prudký severní vítr a tak rychle běžíme dál. Před sebou stále vidím pár běžců  a podle stop vím, kam běžet. Fučí o stošest a já se těším až se před větrem schovám do lesa. Jenže to se ještě musím vyškrábat zase po čtyřech na nějaký zasněžený brodek. Tentokrát mám pod nohami řetězy a za sebe dolů se raději neotáčím. To by mohla být stopka. Uf, jsem nahoře, trochu ponadávám v duchu, co to mělo znamenat a běžím. První seběh z kopce v hlubokém sněhu. Nejdříve běžím opatrně. Po prvním pádu do měkkého sněhu to ale pouštím a moc mě to baví. Užívám si to na maximum. První úsek závodu máme za sebou a jsme na občerstvovací stanici, kterou ještě 3 x během závodu proběhneme.

DRUHÝ ÚSEK:

Druhý úsek vede kolem hory.  Hned na začátku je mi jasné, že to bude zase divočina. Běžíme / jdeme sněhem mezi stromy v hlubokém sněhu. Přede mnou je tak cca 10-15 běžců. Tento úsek byl pro mě nejhorší. Pokrývka sněhu byla největší  a cesta je pořád do kopce. Také mnohokrát padám, buď se mi pod sněhem propadne noha nebo to při seběhu moc pustím. Na tomto úseku mě dobíhá Christopher z belgického týmu, který odstartoval později a společně se nějak předbíháme až do cíle. Pod skalním převisem fotím  a kochám se výhledy. Poté najednou trasa míří prudce nahoru a jsme zpět na tom krpálu s lanem.  Jenže tudy se už prohnali i běžci z 25km a 35km trasy a tentokrát je cesta ušlapaná a klouže to. Tady poprvé ocením mé boty s hřeby, které drží. Ani podruhé nemám odvahu se dolů otočit a když se vyškrábu po čtyřech nahoru, už nadávám nahlas. Jsem ráda, že tento úsek mám za sebou. Už jen seběh k občerstvovačce.

TŘETÍ ÚSEK:


Na každém míjení občerstvovačky si dávám teplý brusinkový čaj, půlku banánu a sladkou švédskou kuličku. Nezdržuji se dlouho a vybíhám do třetího úseku. Ten se zdál být nejlepším. Běželi jsme po terénních vlnkách kolem zálivu, sněhu tam bylo tak akorát a běželo se dobře. Kochám se pohledem na záliv a užívám si to. Doběhli jsme i na ostrov, kde byla otočka kolem dřevěného špalíku a poté se běželo zpět. Jen kousek. Po pár set metrech stál na trati dobrovolník a směřoval nás do lesa s hláškami "Watch out, be carefull". Okay, v tu chvíli nevnímám jeho slova, vždyť tady se mi běží skvěle, loučím se s ním a  běžím dál. Za chvíli to přijde. Opět stoupání a vyšlapané hluboké stopy ve sněhu. Nějak mi ty stopy nevychází do kroku, tak si zkouším jít vlastní cestou. Jenže to nejde. Jsem už celá mokrá, síly ubýbají a tak se vracím zpět to stop. Také se upřímně divím, že puchýř i compeed náplast drží. Cesta se klikatí nahoru a dolů. Hlídám si hodinky a vím, že to mám nějaké 4 km k občerstvovačce. Sama sebe povzbuzuju, že je to určitě poslední hluboký sníh a že se za občerstvovačkou už napojíme na udupanou trasu do cíle, po které běželi ti z 25km a 35km trasy. Zatímco sním o  udusané sněhové cestě a dívám se pod nohy, cesta se opět zvlnila příkře nahoru a já tentokrát stojím (možná i s otevřenou pusou) pod krpálem (zasněžená horda kamení). Nikoho nevidím ani přede mnou ani za mnou a do hlavy se mi vkrádají myšlenky, co se stane, když od tama sletím dolů. Tady ani nechci vytahovat telefon. Nahlas se povzbudím a jdu na to, hlavně nezastavovat. Nohy bolí a každý krok vpřed je náročnější. Sama sobě říkám, že nesmím zastavit, že nesmím myslet negativně, že čím dříve se tam vyškrábu, tím dříve to sněhové peklo skončí. Definitivně mě tenhle krpál prověřil, jak moji hlavu, tak moje stehna. Jestli jsem nadávala? Jasně, že ano.

ÚSEK ČTVRTÝ:

Christopher zůstal na občerstvovačce s párkem v rohlíku. Já usoudila, že mi je zima a musím se hýbat. Opět beru půlku banánu do ruky, do kapsy proteinovou tyčinku. Dobrovolník se mě ptá, zda znám cestu. Neznám. Ukazuje mi směr s pokynem pořád rovně po cestě.  Tento úsek byl dlouhý okolo 10 km a běželo se jen po udupané cestě. Občas předběhnu někoho z pozdějších startů (25km, 35km), ale vesměs běžím sama dle navigace v hodinkách. Ještě že tu trasu mám nahranou v hodinkách, tady fáborky chyběly.

ÚSEK PÁTÝ:

Dle navigace je to posledních 5 km. Cesta vede opět po lesních pěšinkách. Nohy bolí, ale tady už vím, že za několik desítek minut budu v cíli. Už chci slyšet ten zvuk kravských zvonů, který ohlašuje pár posledních stovek metrů do cíle. Ale jak to vypadá, nebude to ještě zadarmo. Poslední stoupání mi dalo zabrat. Na celý závod jsem si vzala jen 3 Maurteen gely a jedla banány, ve vestě pro sichr jsem měla další tyčinky. Ono by to stačilo, kdybych měla ještě jeden gel. A právě na tom kopci mi došlo. Stehna v ohni, morálka pod bodem mrazu stejně jako místní teplota. Severní vítr se opět do toho opřel a nechtěl mi to usnadnit. Už mi moc neposlouchaly nohy nebo oči a netrefuju se nohou do vyšlapaných hlubokých stop. Občas se zamotám, hlava rezignuje, mě je zima a vrchol kopce v nedohlednu. Rychle do sebe nasoukám tu proteinovou tyčinku a čekám na nástup kamaráda karbohydráta. 2 kilometry trápení jsou tatam a za chvíli se už škrábu na vrchol. Trasu nevidím, cesta je zavátá nafoukaným sněhem, opět mě zachraňuje navigace v hodinkách a vzpomínka, že dolů máme běžet cik cak než uslyšíme kravské zvony. Pod vrcholem opět vidím stopy a pouštím to dolů. Za pár kilometrů vidím cílovou bránu, do očí se mi derou slzy ale ustojím to. Za velkého povzbuzení ostatních ASICS FrontRunnerů probíhám cílem jako 3. žena a 15. celkově s časem 7 hodin a 18 minut.

To Vám bylo něco. Ještě dnes z toho zážitku žiju. 

Baví mě posouvat se dál a dál z komfortní zóny. Tělo zvládne vše, důležitá je, co vám dovolí hlava.

Jsem zase kousek blíže mému snu. Jsem spokojená. Má mysl je o kousek silnější. Jednou bych chtěla natrénovat fyzičku i hlavu tak, abych zvládla uběhnout UTMB.

Nikdy se nebojme jít za svými sny. I když se ten cíl může zdát nyní nereálný, tréninkem a vytrvalostí se tam dostaneme.

Vaše Vlaďka z trailu


#JduSiZaSvym

#UpliftedTrail

#ASICSTrail

#SoundMindSoundBody

#ASICSFrontRunnerCZ

Závod jsem odběhla v GTX botech s hřeby GEL-FUJISETSU 3 GTX.


Buty GEL-FUJISETSU 3 G-TX są idealne dla biegaczy trenujących na nieutwardzanych szlakach. Ten model został wyposażony w wie...

Do obchodu

Další blogy