Letošní série Looping Monster mi bohužel nevyšela, ale přesto jsem se po Ultralanovce vydal i na Backyard.
Podruhé
Formu Backyardu jsem si poprvé vyzkoušel loni právě díky sérii Looping Monster. Po Ultralanovce a Backyardu běžce týden na to čekal ještě Everesting. Letos však bez mé účasti, kvůli jiným povinnostem. Na Backyard jsem tak přijel s čistou hlavou a po loňské zkušenosti jsem věřil, že tu druhou noc překonám.
Den první
Na žilinskou přehradu jsme s Baruš vyrazili už před polednem, abychom měli po příjezdu dostatek času na přípravu. Ta však spočívala v převlékuntí se, rozdělání skládací židle a prokrastinaci. Mé oblíbené činnosti. Do startu zbývaly necelé dvě hodiny a pocit, že si nemusíte chystat vestu a žádné další vybavení je u Backyardu rozhodně příjemný. Po pozdravech a pár prohozených slovech s přáteli, které jsem zde loni poznal, se jde pomalu na věc. V 15h to celé vypuklo a my si to pomalu šineme k mostu přes přehradu a dále do prvního denního okruhu loukou pod hrází. Dal jsem si za cíl co nejdéle udržet konstantní tempo, zbytečně se nevysilovat a maximalizovat tak dobu pro odpočinek.
Úvod
Od prvního kola jsem měl jednoduchou taktiku. Nikam nespěchat a držet si konstantní tempo. Měl jsem v plánu běhat kola okolo 40 minut. To na 6,7km dlouhém okruhu vycházelo okolo 5:50 min/km. Po prvním kole ještě trochu kolaboruji s oblečením. Jsou úseky na trase, kde trochu fouká a mám pocit, že mi je zima a pak zase ty, kdybych si nejraději sundal triko a běžel bez něj. Tak od druhého kola nasadím rukávy a můžu vše lépe regulovat. Prvních asi 5.kol sdílím s Paťem. Patrik Hrotek je pro mě běžeckej polo bůh, né-li úplně celej. Loni jsem měl tu čest sekundovat mu na pomyslných stupních vítězů jak Ultralanovky, tak Backyardu i Everstignu a nakonec i celého Looping Monster. Díky za tyhle příležitosti!
Půlnoc
Do večerních kol už bez váhání oblékám dlouhý rukáv doplněný o neprofukavou vestu a na řadu přichází i čelovka. Baruš po celém odpoledni, kdy se o mě starala, chystala mi jídlo a vše potřebné, na chvíli ulehla a já si na tu dobu našel jinou parťačku. Přidal jsem se k Monči a Cinkymu. S Cinkym se známe už od dob Spartan Race éry, kdy jsme se potkávali na těchto závodech. Monča Stejskalová je loňská vítězka B7, takže raketa, která umí hodně rychlý stovky a vlastně už loni jsme zde na Backyardu sdíleli pár hodin na trase. Cinky se od nás však po dvou společných kolech odpojuje a tak jsme si zbyli s Mončou sami.
Do rána daleko
Od našeho prvního společného kola máme pořád o čem tlachat. Jsem rád, že na to v noci nejsem sám a o to víc, když mi dělá společnost někdo tak inspirativní. Kecáme o běhu, přípravě, závodech a životě, tak jak to většinou mezi běžci je a ukrajujeme společně kilometry jeden za druhým. Ať už já nebo Monča pociťujeme nad ránem menší krize, vždy je tu ten druhý, abychom na to nebyli sami. Držet konstantní tempo na nočním asfaltovém okruhu není zrovna zábavná činnost. O to méně, když jste tu už víc jak 12 hodin. Přeci jen jsme oba převážně horští běžci a tak se to v nás chvílemi pere. Ani se však nenadějeme a jsou tu první ranní sluneční paprsky!
Ráno dělá den
S Mončou jsme se prokecali až do 9 hodiny ráno. Sluníčko se do nás začíná pomalu opírat a oproti poměrně chladné noci začíná být pořádné teplo. Potřebuji pořádně nakopnout. Dávám si tedy 19. okruh v trochu svižnějším tempu sám a hned další 20. ještě rychleji, tedy něco lehce pod půl hodiny, abych si mohl déle odpočinout. To co se mi na chvíli jevilo jako skvělej nápad, se s dalšími přicházejícími koly ukázalo, jako největší hloupost, kterou jsem za posledních 20 hodin vymyslel. Ale kdo nic nezkusí, nic nezíská.
Začátek konce
Kolem s číslem 21 to najednou odstartovalo. Po 39 minutách v něm strávených, mi najednou všechno přijde úplně zbytečný. S polednem přichází hořká pachuť všeho okolo a se sluncem peroucím do tváře nějak dochází šťáva a motivace. Od 22. okruhu mě to víc a víc přestává bavit. Když se ve 26. okruhu z naší zbývající desítky odpojuje poslední žena Kristína a obrací se asi 500m od startu, moc vám to na kuráži nepřidá. To závětří i Marián, běžící v těsném závěsu za mnou a chce se k ní přidat. Já ho ale nenechám a přemluvím ho, že když si dá se mnou ještě jedno kolo, tak to pak zabalíme spolu.
Závěr
Po necelých 26 hodinách a 175km v nohách se rozhodnu svoje trápení pro tentokrát ukončit. Ačkoli jsem chtěl vydržet déle než loni (35h) a nasbírat o něco více kilometrů (235km+) dnes nebyl ten den. Vysvobození formou nepokračování je v tu chvíli to jediné, co mi vykouzlí úsměv na rtech. Teda hned po spatření Baruš, která si to tam vytrpěla po mém boku (čti v autě). I přesto, že jsem byl přesvědčen, že jsem udělal správnou věc, už v neděli se mi po té partičce ze Žiliny začalo trochu stýskat. O to víc, když jsem zjistil, že poslední Čech to zabalil po 35h a poslední dva Paťo (SK) a Markus (AUS) běží od té doby už jen spolu. Kloubok dolů před všemi, kteří se této výzvě letos postavili čelem! Ale hlavně oběma posledním běžcům! Markus se stal jediným přeživším s rozdílem jednoho kola proti Paťovi po neuvěřitelných 54 hodinách. Máte můj respekt pánové a dámy!
Vidíme se zase za rok!
