Rok se s rokem sešel a opět nastal největší triatlonový víkend v České republice. Skládá se ze 3 závodů rozložených do každého dne. V pátek je plavecký závod CZECHMAN Swim. Plave se 1,9km dlouhá trasa v písníku Hrádek. Sobota patří hlavnímu závodu CZECHMAN Triatlon. Plavecká část má 1,9km stejně jako v pátek. Po plavání čeká triatlety 90km na kole a trasa je ze dvou okruhů. Jakmile dobojují na kole, tak je závěrečný běh 21,1km složený ze 4 okruhů. Díky tomu je běh parádně kontaktní s fanoušky na trati. Neděle je určena pro ty, kteří si netroufnou na distanci polovičního IRONMANA. Čeká je CZEHMAN Short. 0,6km plavání, 26km na kole a závěrečný běh 6km. Tento závod jsem zvolila já. Vše ale vezmeme popořadě.

Ve čtvrtek přijel náš kamarád Vláďa Hrabec alias TRIZORRO. Již druhý rok má azyl u nás doma, protože bydlíme cca 4km od startu závodu. Máme už své předzávodní rituály. Tento rok závodí Vláďa v sobotu a já v neděli Short. V pátek ráno po snídani jedeme protočit nohy na kolo. Délka jízdy je maximálně 30 minut. Po kole ještě proběhneme nohy na 20 minut. Dáme si oběd a pak už jen relax. V pátek se otevírají registrace na hlavní sobotní závod a je plavecký závod. Sedáme tedy do auta a vyrážíme. Máme jasný cíl. Zaplavat si, pohladit vodu (jak říká ZORRO) a vyzvednout registraci. Je úžasné, jak potkáváte spousty sportovních známých a máte si neustále o čem povídat. Popřejete si hodně štěstí, postěžujete si, že jste málo trénovali a že vlastně závodit nejdete a chcete si to užít. Ale víme, jak to dopadá. Je super potkat takové tváře triatlonu jako je Renča Benčová, Petr Soukup, Pavel Hradil a další.

Moje role v sobotu je jasná. Být supportem pro Vláďu a načerpat tu atmosféru z druhé strany barikády. Pořizuji videa, fotky a fandím. Díky tomu, že mu někdo strhl při plavání hodinky a utopil je, tak sloužím na běhu i jako časomíra a sděluji mezičasy okruhů. Povedl se mu osobák. Tak jsme oba šťastní. Vláďa má splněno. Teď budu na řadě já.

V neděli ráno kontroluji 3x, že mám vše potřebné a na nic jsem nezapomněla. Tretry na kolo, boty na běh, gely, opasek na číslo, přilba… Vždy mám pocit, že jsem něco zapomněla. Klasická předzávodní neuróza mě nemine. Sedám na svoji Elis a vyrážím. Ano, čtete správně. Moje kolo se jmenuje Elis ;) Dokáže být neskutečně rychlé jako můj cyklistický vzor a kamarádka v jednom, Eliška Kvasničková. Přijíždím do centra dění a začínám si užívat tu atmosféru. Pozorovat lidi okolo sebe. Jak se zde mísí pocity nervozity, radosti, očekávání…. Vyzvednu registraci a čekám na mého týmového parťáka Vojtu, který jede fandit se svou přítelkyní. Po přivítání jdu uložit kolo do depa a připravit věci. Dotaz od Vojty: Jak se cítíš, měl jasnou odpověď :D Potřebuji na záchod. Nervozita stoupá. Moc času jsem tomu trénování nevěnovala a hýbala se spíš pro radost. Nebyla to cílená příprava. Ale jdu do závodu s heslem: Užij si to a bav se.

Nasoukám se do neoprenu a jdu cca 8 minut před startem do vody, abych se aklimatizovala. Voda má 19°C. Pro mě trochu zima. Nejsem zvyklá. Ale v neoprenu je mi po pár minutách fajn. Rozhodčí nám dává pokyn: Naplavte si na startovní čáru a během necelé minuty se odstartovalo. Klasická vodní mela po začátku se mi nevyhýbá. I když startuji radši ze zadních pozic, tak pár kopanců a ran během prvních 100- 200m dostávám. Pak už si vyhraním svůj prostor. Dávám si vždy cíl, a to následující bójku. Uf. Už vylézám z vody, svlékám čepici, brýle a rozepínám neopren. V tom slyším Vojtu, jak mi fandí a popohání do depa. Cestou přes depo konzumuji svůj oblíbený gel. Doběhnu ke kolu a jako první nasazuji přilbu. Pak teprve svlékám neopren. Nasadím startovní číslo, nazuji tretry a sundám kolo ze stojanu. Běžím s Elis depem na místo, kde můžeme nasednout na kolo. U rozhodčí nasedám a vyrážím na 2 cyklistické okruhy. Jedeme bezhákový závod. Musíme tedy mezi sebou dodržovat rozestupy 10m. Na začátku to moc nejde. Je nás celkem velký balík. Snažím se do toho pořádně šlápnout a trochu si od balíku odjet. Povedlo se. Teď už můžu trochu zvolnit. Postupně mě začínají předjíždět kluci, kteří jsou znatelně rychlejší než já. Držím si kadenci a pravidelně dýchám. První otočka a jede se zpět. Zde zkontroluji závodní pole a rozestupy za mnou. Jako svoji výhodu považuji v závodě to, že znám snad každý milimetr silnice a každý, byť nepatrný sklon. Vím, kde mám zabrat a kde to zase bude lehce z kopce. Snažím se tuto výhodu využít a předjíždím postupně asi 8 závodníků. Na posledním kilometru cyklistické části dávám lehký převod a točím velkou kadenci, abych připravila nohy na běh. Najíždím do centra závodu směrem k depu, kde u rozhodčí sesedám a běžím ho uložit do depa. Vojta na mě už čeká, fandí a opět vše dokumentuje. Dokonce mi fandí i Tom. Pověsím kolo na stojan, vyměním obuv a vybíhám. Samozřejmě špatným směrem, tak mě hned Tom zastaví a upozorní. Díky moc. Na běžeckou část jsem zvolila boty ASICS Gel-Nimbus 25. Mám ráda pohodlí a v triatlonu to platí dvojnásob. Tento model je známý právě díky pužití Pure-Gel, který krásně tlumí nárazy. Chodidla přeci jen při přechodu z cyklistické tretry zažívají šok, když se mají rozeběhnout. 

Nohy jsou klasicky gumové a připadám si, že je vleču po zemi. Musím ale uznat, že volba bot byla správná. Krásně měkký došlap a přitom dokáží běžet velmi slušné tempo. Již po 500m jsou nohy v pohodě a libují si. Vybíhám z prostoru závodu na trasu. Potkávám běžce, kteří už směřují do cíle, ale i ty, kteří teprve nabíhají do druhého okruhu. Snažím se stabilizovat dech a chytit svůj rytmus. Když jsem minula otočku do druhého kola, tak jsem viděla před sebou holčinu, která přešla do chůze. Doběhla jsem k ní a začala ji povzbuhovat. Super. Pomohlo to a přidala se ke mně. Daly jsme se do řeči a běžely spolu. Po chvilce jsme se představily. Jmenuje se Viki. Držely jsme se spolu ve dvojici a dost nám to pomáhalo. Cítila jsem, že Viki potřebuje více podpory, tak jsem ji začala dávat záchytné body, ke kterým jsme měly vždy doběhnout. Zvládly jsme to tak krásně až zpět k občerstvovací stanici. To už nám zbývalo přibližně 600m do cíle. Najednou se objevil Pavel Hradil a začal nám fandit. Potěšilo nás to. Posledních 400m do cíle a Viki zrychluje. Tak ji poplácám po zádech a povzbudím ji, aby běžela. Dostalo se mi odpovědi: „NE, DO CÍLE JDEME SPOLU“. Jakmile jsme doběhly k cílovému modrému koberci, tak mě chytila za ruku a tím mě dostala. Dvě úplně cizí holky, a přitom jako bychom byly ty nejlepší týmové parťačky. V cíli jsme si radostí padly kolem krku a poděkovaly si. Byl to krásný moment, který dal celému závodu pomyslnou korunku.

Organizátoři pro nás měli nachystané bohaté pozávodní občerstvení, tak jsem si něco málo vzala a vypravila se za Vojtou. Probrali jsme pocity a jak mi je po těle i po duši ;) Počkali jsme na vyhlašování vítězů a zatleskali jim. Poté jsem vyzvedla kolo z depa a věci z úschovny. Vše zabalila a rozloučila se. Domů jsem jela unavená, ale s blaženým pocitem. Závod jsem si opravdu užila a díky Viki, to bylo fajn až do konce. Už se těším na další svůj závod.

Mějte se fajn a užívejte život pohybem ;)