Pro letošní rok jsem měla cíl si zaběhnout aspoň dva ultrailové závody pod UTMB Series a získat nějaké UTMB kameny, které jsou potřeba pro losování o účast v UTMB Finals v Chamonix. První závod byl jasně daný. Loni jsem si v Dolomitech zaběhla 50km trail a letos v červnu 86km trail. Když na mě na internetu vyskočila upoutávka na trailový závod pod UTMB Series ve Slovinsku, hned jsem věděla, že tam chci běžet. Slovinsko není tak daleko a nádherná příroda mě lákala ještě víc. A ten nejpravdivější důvod byl ten, že se mi moc zamlouval termín závodu. Slovinsko se totiž běželo týden po české B7 a já si tak vytvořila důvod na tu českou B7 do třetice nejít a pěkně se jí vyhnout.

Příprava na závod 

Na ultrazávody se připravuji postupně, cca třetím rokem běhám jen pomalu a snažím se navyšovat objem. I délku závodů volím postupně. A letos přišla na řadu opět stovka. Po dvou neúspěšných pokusech na B7 (1.DNF - strašně mě to nebavilo, 2.DNF - žaludek) chci tu stovku pokořit a zbavit se toho hořkého pocitu. Možná podle někoho postupuji pomalu, ale já mám svůj čas a své tempo. A hlavně svou hlavu. Moje týdenní objemy nejsou nikterak velké, běhám více jak 80 procent jen v aerobní zóně a tím buduji vytrvalost. O víkendech se snažím zařadit longrun v přírodě a nastoupat nějaké výškové metry. Pár týdnů před závodem bookuji ubytování, testuji běžeckou výbavu a na longrunech zkouším i gely, které poté na závodě budu jíst. Ať si žaludek zvyká. Nic víc extra netrénuji.

Čtvrtek - den do startu

Je čtvrtek ráno a vyjíždím sama směr Slovinsko. Společnost mi dělá dobré kafe a mírná nervozita. Během cesty přemýšlím nad strategií závodu a obecně časovým harmonogramem. Když odpoledne přijedu do horského městečka Kranjska Gora, užívám si půvabnou atmosféru hor, odkud na mě dýchá kulturní dědictví. Až moc, když po návratu z obchodu mám na autě přilepenou obálku s pokutou (neoznačila jsem si v autě počátek parkování). Pro spravení nálady si dávám kafe a těstoviny a koukám na ty nádherné hory. Město se hemží sportovci z celého světa a ve festivalce houstnou řady. Jdu si rovnou pro BIB a posílají mě zpět do řady, kde u stolu musím vysypat svůj běžecký batoh a prokázat se povinnou výbavou. Trochu na to čumím jak puk, tohle jsem nečekala a přemýšlím, jak vysvětlím, že mé legíny jsou fakt nepromokavé. Dobrovolník je s mou výbavou spokojen, vysvětlovat nemusím nic a konečně si vyzvedávám obálku se startovním číslem 540, GPS krabičkou a dvěma pytlema. Na ty jsem připravená, do jednoho házím předem připravenou tašku s věcmi na občerstvovačku zhruba v polovině závodu a do druhého pytle dávám věci, které na mě budou čekat v cíli (hlavně pantofle). 

Navečer odjíždím se ubytovat do 15km vzdálené vesničky Mojstrana. Je čas se pořádně vyspat. Se špunty v uších se snažím získat co nejdelší a nejkvalitnější spánek. Má nervozita mi stále dělá společnost a já jsem do rána moc nenaspala.

Pátek - několik hodin do startu

Start závodu je v pátek ve 21 hod ve vesnici Radovlijca. Na start organizátor závodu zajistil svoz autobusem v 19 hod z Kranjské Gory. Ráno jsem už brzy vzhůru a přesto, že vím, že bych měla odpočívat, táhne mě to do hor. Vyjíždím tedy autem za Mojstranu k vodopádu Peričnik a poté se ještě pokochat výhledem na hory pod Triglav. Poté se vracím na ubytování a snažím se co nejvíce odpočívat, ležím na posteli, masíruji nohy a čekám až bude čas vyrazit. Věci mám sbalené. Sním půlku pizzy a piju co nejvíce vody. Nic víc.

Ubytování je plné běžců, tak využívám nabídky a k autobusu se svezu s dalšími běžci. Mé auto tedy nechávám u ubytka a nemusím se starat o klíče a nestresuji,  kde zaparkuji v přeplněném městě. V Krajnské Goře nastupujeme do autobusů, který nás veze daleko na start. Na startu je moc milá atmosféra, startuje nás pouhých 320 běžců, z toho 46 žen. Potkávám zde běžce z Čech, tak nám společně čekání na start uteče.

Má strategie byla jasná. Hlavně doběhnout do cíle pro ty tři kameny. Závod jsem si imaginárně rozdělila do 3 etap:

1) přežít noční běh a dostat se na velkou občerstvovačku do Žirovnice

2) Vydrápat se na horu Stol (2 236 m.n.m.)

3) Užít si trail po hřebeni Julských Alp

3 - 2 - 1 ......START

3-2-1-start. Společně všichni vybíháme od radnice města vzhůru do noci. Hned za městěm začínají terénní vlnky. Snažím se běžet pomalu, šetřit síly a nepřepálit začátek. To se mi asi podařilo. Po pár kilometrech vbíháme na lanový most, kde máme zakázáno běžet. Most se se všemi hýbe ze strany na stranu, ani běžet by se nedalo. A to je jediný okamžik, kdy jsem ráda za tmu a za to, že nevidím co je pode mnou. Strach z výšek mám velký a pokud je pode mnou ještě voda, je strach mnohem horší. Zase se dav rozbíhá a mně se cca na třetím kilometru vypíná čelovka. Zkouším ji nějak nakopnout, ale je po ní. Vytahuji záložní a začínám se bát, zda vůbec záložní čelovka vydrží svítit celou noc. Ty náhradní baterky do záložní čelovky jsem nechala na ubytování. Tam se mají dobře. Chvíli si to vyčítám, ale doprčic dvě čelovky měly stačit. S tímto jsem nepočítala. Hlavou se mi honí různé scénáře, jak jsem nedokončila závod, protože mi obě čelovky klekly. Díky tomu se mi moc radostně neběží a chvíli se to snažím vstřebat. Když se dostáváme na rovnější povrch, snažím se s někým běžet a svou čelovku vypínám. Šetřím ji, jak jen to jde. A hlavou mi zase jdou myšlenky, jestli ji tím zapínáním a vypínáním nevybiju předčasně. Hlavně se dostat do Žirovnice, opakuji si pořád dokola. Tam by určitě někdo náhradní čelovku nebo baterky měl, event. tam můžu počkat do svítání. 

První občerstvovačka je po cca 11 km na hoře Talež. Hlad nemám, jen doplním vodu, prohodím pár slov, poptám se po náhradních baterkách a vybíhám pomalu dál. Cesta se různě vlní, běžíme chvíli po lesních cestách a pěšinách, které střídají kamenitější úseky nebo i asfaltové silnice. Celá noc je taková nijaká. Moc mě to nebaví. Takový nudný běh ve tmě ve Slovinsku. Běhy v noci nemám ráda, mé tělo chce spát a ne někde jíst a běhat. Také nic nevidím, některé úseky doslova, když šetřím tu čelovku a běžím fakt po tmě. Ještě zakopnout a rozbít si hubu, to by bylo. Na obloze je jasno a poznávám souhvězdí. Žádný zázrak, že by mi hvězdy svítily na cestu, se nekoná. Naopak mě má nervozita z vybité čelovky drží zpátky, oči se soustředí na povrch pod nohami. Když běžíme kolem Bled jezera, žádné pocity to ve mně nevyvolá, vidím jen jezero ve tmě. Nic extra. Udělám jedno video a pokračuji dál. 
Kolem třetí hodiny ráno jsem na velké občerstvovačce v Žirovnici. První úsek mám za sebou. V místní tělocvičně je pro nás přichystáno zázemí. Hledám svůj bágl a sedám si. Vyměnila jsem si triko za suché, také jsem si vyměnila ponožky, oblepila prsty a vzala jiné boty. Dobrovolník mi odnáší pytel, já si jdu pro polévku a zjišťuji, že ty boty z báglu nejsou fajn. Tlačí mě na palcích. Poprosím dobrovolníka, ať mi donese můj bágl a mezitím si vychutnám polévku. Po několika desítkách minut hledám bágl i já. Na hromadě jich přibývá a ten můj nikde není. Lítám tam v ponožkách a už si sama sobě říkám, že po čelovce je to druhá docela nešťastná situace. Na občerstvovačce strávím asi 45 minut, bágl se nakonec našel, měním boty zpět a vyrážím do mé druhé etapy.

Všechny nás čeká výstup na horu Stol, kde na pár kilometrech vyšlapeme 1 700 výškových metrů. Fakt ne, tohle se běhat nedá, člověk je vůbec rád, že to vyjde. Čelovka naštěstí svítí, nohy jdou, křeče nechytám a jsem ráda za hůlky, které mi v tomto výšlapu hodně pomohly. Místy je tam až 42 % stoupání a celé to bylo dost prudké a technicky náročné. Samé šutry, větve a zase kameny. Jde se mi dobře, nesnažím se pospíchat a jdu si svým tempem, hlavně se nezalaktátovat. Pod vrcholem potkávám místního Slovince, který závod šel potřetí. Chvíli mi vykládá o Julských Alpách a cesta rychleji utíká. Když vystoupáme z lesa ven, na vrchol je to ještě několik desítek výškových metrů,  ukážou  se nám Alpy v ranním rozbřesku. Byl to velmi silný a nádherný okamžik. Ten výstup stál za to. Nebylo kam spěchat, jen jsem stála a rozhlížela se po horách. Kochačka neskutečná.

Pod vrcholem u chaty byla další občerstvovačka. Doplňuji opět vodu, sním kousek banánu, do kapsy beru kousek energy tyčinky a moc mi nejde jíst. Pokračuji dál a mám upřímnou radost z toho, že už je den a světlo. Díky těm výhledům se mi zlepšila nálada a pomalu vybíhám po hřebeni dál. Hodinky mi ukazují už jen 1 500 výškových nahoru až do cíle. Teď už to budou jen takové brdky v porovnání s výšlapem na Stol, říkám si. Teď už poběžím dolů.

No dolů bych běžet mohla, kdybych uměla sbíhat ty technicky náročné seběhy v podobě alpských cestiček nebo kdybych byla kamzík. Naivně jsem si představovala i ten trail po hřebeni lehčí. Proč to na těch fotkách vždy vypadá tak lehce? Buď tam byly zase šutry nebo tak úzká cestička, kde se ztěží vleze jen jedna bota. A tak místy jdu, místy běžím, místy se kochám a natáčím videa a snažím se ten obraz hor zapamatovat. Však ten závod nevyhraji a není potřeba zas tak spěchat. Občerstvovačky jsou tu v horách od sebe trochu dál, sice psali 15 km, ale mě to přijde jako věčnost. Vždy jen doplním vodu, sním banán. Mezi občerstvovačky také jím Maurteen gel? který mě vždy velmi rychle dodá energii. Ale už cítím, že můj žaludek má s doplňováním energie problém.

Výhled na Triglav a celé Julské Alpy mě moc baví. Kilometry na hodinkách nesleduji, mám nastaven profil výškových metrů. Tuším, že jsem někde mezi 60. - 70. kilometrem a běží to skvěle. Po prudším klesání, které bylo docela technicky náročné, vbíháme na štěrkovou silnici. Teď už jen doběhnout do cíle.

Kolem 80. kilometru se objevují žaludeční potíže intenzivněji a nedovolí mi běžet, a tak i po rovině musím jít. Až do cíle s tím bojuji, chvíli běžím, chvíli jdu. Snažím se někoho chytnout aspoň na chvíli. A pak se zase někdo chytá mě. Taháme se tak nějak navzájem do cíle. Na občerstvovačce si nechávám polévat hlavu studenou vodu, horko je velké a slunce se opírá do cesty. S teplem bojuje hodně běžců. S teplotou přes 30 jsem nepočítala. 

Cesta do cíle

Jsme na stejné trase jako běžci ze stomílovky a šedesátky. Směrem do cíle nás běží hodně, od poslední občerstvovačky nás čeká poslední kopec Stredni Vrch. Organizátoři trasu na kopec natrasovali po asfaltu, ale já už jsem ráda, že to nevede přes kameny. Poté běžíme kolem řeky až do Kranjske Gory, kde je cíl. Poslední kilometr se už zase běží dobře, co ta hlava všechno ovládá a dokáže, říkám si. Protínám cíl a jsem ráda, že jsem doběhla v pořádku. Zkouším nahrát video z cíle, ale dojetím se mi derou do očí slzy, tak se na to vykašlu a jdu se raději najíst. Vyprahlá si po cestě kupuji citronovou zmrzlinu a volám domů. Poté si ve festivalce vyzvedávám své bágly, měním oblečení a vracím se na ubytování.

Byl to moc pěkný závod. Dle organizátorů měl tento Ultra Trail Sky 4 400 výškových nahoru a 99 km. Hodinky mi naměřily přes 105 km, 4 665 výškových, 117 719 kroků, čas 19 hod a 4 minuty. Já jsem do hodinek doplnila usmívajícího se smajlíka za aktivitu. Vybrat si svou první stovku přímo v Julských Alpách byl trošku ambiciozní nápad, alespoň pro holku z Hané. Nicméně mě se tyto výzvy líbí a jsem moc ráda, že jsem během posledních měsíců natrénovala svou vytrvalost, dostala jsem se do cíle a také zase kousek blíže mému snu. A v jaké výbavě jsem tento ultratrailový závod odběhala a co bylo povinnou výbavou? To najdeš v dalším blogu (již brzy).

Vaše Vlaďka

#MaTrailovaDobrodruzstvi

#UTMBDream#UTMBSeries#UTMB#trail#ultratrailrace#SoundMindSoundBody