To je tak... Jednou se stalo, že mi zrušili závod, na který jsem se vážně těšil. A to pak člověk přemýšlí, co s tím minimálním tréninkem má dělat. Kde jej zúročit a kde si zkusit, jestli nějakou formu má. Padlo mi oko na zajímavý běh po Karvinsku. Jde o 1. ročník a pořádají to lidé, kteří běhu rozumí. A ještě k tomu ten slogan: „Běhej v POHO!“. No co více si přát, něž běžet v POHO. Nejdřív jsem si pohrával s myšlenkou 50 km trati, ale nakonec zvítězila moje srdcovka … 21 km po pevném podkladu.
Trénink jsem ještě narychlo uzpůsobil a naučil nohy zase na asfalt a karbon v botách. Dva dny před závodem jsem si zkusil běžet trochu rychlejší 10 km (39 minut). Den před závodem jen lehce vytřepat nohy na pěti kilometrech a pak už jsem se mohl těšit na závod.
Počasí sice moc nepřálo, ale i tak se rozhodla moje manželka, že pojede i s mladší dcerou se mnou a podívají se, jak mi to běhá. Po cestě jsme dostali hlad a zastavili u jedné nejmenované čerpací stanice, kde ale docela dobře vaří a já si dal typické předzávodní jídlo – borůvkový knedlík s vanilkovým přelivem… No potěš! To je zase nápad. V Karviné to vypadalo, že by se mohlo počasí i trochu umoudřit a třeba alespoň trochu mraky propustí sluníčka. Ne! Před startem začalo pršet, pak zase přestalo a do startu už bylo jen mokro a chladno. Převlékl jsem se do „pracovního“ (rozuměj závodního). Sice bylo chladno, ale řekl jsem si, že budu stále v pohybu, a proto jsem zvolil nátělník s AFR potiskem, šortky a návleky na ruce. O přenos běžecké síly na asfalt se měly postarat ASICS Metaspeed SKY+ 2. generace.
Rozklusání v podobě 1 kilometru je u mě více než standartní. Pokecal jsem se dvěma soupeři, kteří si mě přeměřili kritickým pohledem a šlo se na start. Manželka mi dala jasný plán. Vybíhalo se ve 13:30 a prý pokud nebudu zpět do 14:50 jede domů sama – vtip (doufám). Na startu nás nebylo mnoho. I se štafetami cca 50 běžců. Vyrazil jsem o něco málo později. No, nevadí. Potřeboval jsem se zahřát, a tak jsem lehce přidal a po cca 600 m už jsem se usadil na čele. Po 2 kilometrech jsem nikoho neviděl, jen jsem začal potkávat v protisměru běžce, co běželi štafetu. A tak jsem si tak běžel, cítil se velmi dobře. S tímto pocitem jsem oběhl Karvinské moře, kde jsem se mohl kochat zrekultivovanou krajinou po těžbě uhlí. Potom jsem naběhl na cyklostezku po břehu řeky Olše a běžel, běžel a běžel. Proti mně se občas objevil běžec na 50 km trať. Navzájem jsme se povzbudili a já pelášil dál. Otočka a do cíle mi zbývalo jen cca 8 km. A já se stále cítil moc dobře. Gel Maurten, co jsme si dal před závodem ,dodával dostatek energie a vypadalo to, že nebude třeba nic dalšího jíst. Díky příjemné závodní teplotě nebylo třeba ani pít a já tím eliminoval můj problém topení sebe sama při pití na závodech. Ještě otočka 1 km před cílem. Tady se mi snažil pláchnout nějaký ogar, co běžel 3. úsek svého týmu na štafetě. Řekl jsem mu, že ho potáhnu, ať se mě drží. Vydal ze sebe jakýsi zvuk, mohlo to být „jo“, ale nestačil mi. A najednou cíl… Už? Cože? Tak tohle by mě nenapadlo. Závod jsem proběhl tempem 3:45 min/km a vyhrál stylem start – cíl. Protrhnul jsem cílovou pásku! WOW! A v cíli mě čekala, ne, nečekala, manželka s dcerou. Kde je? Šel jsem si do úschovny pro tašku, našel v ní telefon a volám ženě.
„Ahoj!“ povídám.
„Proč mi voláš? Co tam děláš?“ zněla odpověď.
Nechápal jsem …
„No, jsem v cíli a vyhrál jsem to!“
„COŽE? My teprve vycházíme z herny!!!“
Takže moje milovaná manželka již po druhé nestihla můj doběh do cíle. Asi jí dávám špatné časové údaje.
Počkali jsme na vyhlášení. Odvezl jsem si vcelku bohatou odměnu a 3 medaile … 2 zlaté za první místa a účastnickou medaili. Pokud to půjde, příští rok se ukážu znovu.
A tak se mi stalo, že jsem vyhrál nejen kategorii, ale i celkově závod v délce skoro ½ maratonu. Za mě V POHO :-).
