Po loňském intenzivním zážitku na jsem přísahala, že už ho nikdy nepoběžím. Rok se s rokem sešel a já si znovu vyzvedávám své startovní číslo...
Budím se do sobotního mlhavého rána o něco dřív, než mi zazvoní budík. Ještě chvíli ležím a přemýšlím, co mě dnes asi čeká. Mám dost natrénováno? Neměla jsem jít včera dřív spát? Snad nebudu tak trpět jako minulý rok...
V 7 hodin se potkávám s klukama na snídani, kde si dávám všechno, na co mám chuť. Moje oblíbené heslo "snídaně je základ" dneska platí dvojnásob. Po vynikající a vydatné snídani se s kamarády, kteří startují stejný závod, přesouváme do areálu. A už jsme na startu. Potkávám pár známých tváří, popřejeme si hodně štěstí a chystám si mapu na hodinkách. Ještě poslední dvě minutky, objetí a pusa pro štěstí s mými holkami. Nervozita i euforie se stupňují, organizátoři nám přejí podařený závod, publikum nás hlasitě povzbuzuje, atmosféra je tu fakt úžasná.
Prvních pár kilometrů se snažím sladit dech, nohy i hlavu a dostat se na provozní teplotu. Netrvá to dlouho a začínáme stoupat, přecházím do rychlé chůze a protože se necítím úplně na stopro, dávám si první gel. Potkávám známou tvář z IG Andrejku a dáváme se do řeči. Máme si o čem povídat a tak cesta dobře utíká. Ještě to párkrát štípne a jsme na vrcholu na první kontrole a občerstvovačce. Rychle popadnu pár kuliček hroznového vína a už slyším mou běžeckou parťačku, jak na mě volá a tak se zbytečně nezdržuju a následuju ji. Na první seběh se těším, že si trochu odpočinu, ale opak je pravdou. Včerejší ne úplně kvalitní spánek je znát. Tak si ještě s Andrejkou řekneme pár hezkých slov a pomalu se loučíme. Následuje několik kiláků v technickém terénu. Hlavu zapínám do módu videohra: kořen-kámen-bláto. Hlavně nespadnout jako loni. Cesta dolů není nejjednodušší, pořád se dívám pod nohy a snažím se být maximálně soustředěná. Jen občas mě z transu vytrhnou hlasy a úsměvy spoluzávodníků, se kterými se různě předbíháme a zase dobíháme. Následně si užívám pár desítek metrů asfaltu, míjím kontrolu a sama sebe v duchu utěšuju, že první polovina je za mnou.
Ve druhém výstupu se snažím posbírat své síly a jsem odhodlaná dát do toho všechno (co zbylo :D). Dávám si druhý gel a chci ho zapít, jenže zjišťuju, že obě lahve jsou skoro prázdné. Takže neváhám a při první příležitosti a nabírám trochu vody z potoka. Do uší si dávám sluchátka, abych si druhý výstup zpříjemnila a nějak se nakopla. Snažím se udržet si dobrou náladu, ale začínám mít hlad. Vytahuju energy tyčinku, ale už po prvním kousnutí tuším, že to nepůjde. Ještě chvíli se snažím sousto spolknout, ale nakonec to vzdávám a dál tedy pokračuju hladová a už téměř bez vody. No nic, musím zatnout zuby a pokračovat. Těsně před druhým a posledním výstupem na vrchol slyším za sebou známý hlas, je to Klárka se zprávou, že naše další kamarádka Kačka je hned za námi. Dojdeme spolu na občerstvovačku, tam do sebe s chutí nacpu banán a chci si nabrat vodu. Fronta je ale moc dlouhá a já jsem netrpělivá, proto beru kelímek s Kofolou a přelívám jej do lahve ve vestě.
Vybíhám podruhé a nebyla bych to já, kdybych se trochu nezamotala. Naštěstí mi přihlížející poradí cestu a valím dolů. Seběh ani tentokrát není žádná procházka na pohodu. Nohy už mě bolí, ale snažím se zabrat co to jde. Soustředím se na každý kámen. Boty drží skvěle. Tempo mám celkem slušné, ale po chvíli mě začne píchat pod žebrem. Snažím se to rozdýchat, nakonec i tak musím zpomalit. Pár lidí mě obíhá, já zhluboka dýchám a pak se znovu rozbíhám, tentokrát trochu volněji. V hlavě se pořád uklidňuju ubývajícími kilometry a vidinou doběhu do cíle.
Vzpomenu si na rady mého Tomíka a snažím se šetřit nohy. Říkám si, že to nejhorší mám za sebou, už se jen skutálím dolů. Jen jsem trochu zapomněla, že na trase mě čeká ještě jeden malý "hopík". Tak se kousnu a šlapu a tiše trpím. Netrvá to dlouho a už se zase řítím z kopce dolů, vzpomínám na tu euforii v cíli, když jsme loni dobíhali společně s Kačkou a Tomem. Z mého snění mě vyruší pípání hodinek, které značí odbočku. Takže odbočím, ale jak se na tu mapu koukám, zdá se mi, že jsem nějak mimo (trasu :D). A protože už se znám, radši zastavuju a vracím se zpátky. Ze zatáčky naštěstí vybíhají Kačka s Klárkou a tak se k nim s úlevou přidávám. A holky běží. A běží fakt svižně. Takže sbírám poslední zbytky sil a už fakt počítám každý metr.
Zabedlouho poznávám poslední zatáčku před schody vedoucími k cíli. Konečně! po těle mi běhá mráz, do očí se mi derou slzy. Zase nebudu za drsňačku. Konečně probíhám cílovou rovinkou a svalím se na zem hned vedle Kačky. Rozdýchávám to, utírám z očí slzy a pot, objímám svou nejen běžeckou kamarádku. Zkontroluju časomíru a zjišťuju, že mám lepší čas než minulý rok. Usmívám se. Bylo to krásné a už to nikdy nejdu...
Takže zase za rok! :)
