Příprava na první triatlon

Zkusit triatlon jsem si chtěl už delší dobu, ale uvědomoval jsem si, že nejsem žádný plavec a limitací je i moje kolo, 27,5“ sjezdový XC bike, se kterým sice mohu na pohodu vyjet kdejaký krpál v terénu a následně hbitě sjíždět i za deště a bahna bez většího strachu v rychlosti, ale kterému na rovince ujedu i když si půjčím sdílené kolo od Nextbike. Už si vlastně ani nepamatuji, kdy přesně, ale jednoho dne jsme se s kamarádkou, která je na tom podobně, hecli a přihlásili se na Miladatlon v druhé půlce srpna. Trocha plavání, trasa pro horská kola a krosový běh, takže značka ideál.

Přípravu jsem pojal svědomitě. Využil jsem své známosti a začal chodit na plavání se známou triatlonistkou, která mi začala dávat trochu rady a základy, jak plavat kraula. Jak jsem psal, nejsem plavec, a i prsa neplavu správně, můj styl nazývám: „Nějak to doplácat na druhou stranu“. Největší „heuréka“ moment pro mne byl, když jsem zjistil, že mám vydechovat do vody. No snaha by byla, ale i tak jsme se shodli, že svůj první závod prostě „uprsím“, protože toho plavání je málo a nohy to zvládnou. Díky mé přítelkyni, jsem i začal skákat přes zátěžové švihadlo, což se velmi rychle projevilo i na rychlosti plavání. Kondice šla nahoru. Zároveň jsem i vyzvídal různé detaily, tipy, triky a rady od naší Zorky, která má za sebou už i polovičního Ironmana a je mi vzorem. V rámci přípravy jsem se i za ní jel podívat na letošního Czechmana, kde závodila. Chtěl jsem zafandit, ale hlavně se i podívat, jak to vypadá na živo a vidět to v praxi. O jejím triatlonovém víkendu si také můžete přečíst zde na blogu: CZECHMAN SHORT, aneb triatlonový víkend

Zorka mne přesvědčovala, ať si zkusím i nějaký ten menší závod předtím a lákala mě právě do Počernic na triatlon sprint. Když jsem nakoukl do propozice, hned mi bylo jasné, že to není nic pro mne. 750 metrů plavání, 20 km silnice, dál jsem ani nečetl. Těch 750 metrů je prostě hodně. Zorce jsem přislíbil, že ji přijdu opět zafandit, ale že bych to prostě nedal, protože než bych se vyškrábal z vody a než bych se doloudal na svém kole do depa, tak už by všichni byli dávno v cíli.

Počernice jsem tedy vypustil z hlavy a pokračoval v přípravě. Vzhledem k absenci triatlonového vybavení od ASICS, jsem si vyhlídl kombinézu a netrpělivě očekával její naskladnění a hned jak to šlo, tak jsem ji i koupil a vyzkoušel. Dojel jsem k blízkému rybníku, který byl příšerně špinavý. Zamířil jsem k jinému, kde už to bylo lepší, v něm dal pár koleček, sedl na kolo, trochu si mákl a završil jsem to během. Byla to paráda a ani mi nevadilo, že venku bylo 36 °C.

Člověk míní, život…

Na začátku července mi přišla hlasová zpráva od Zorky. Prý nemůže v Počernicích startovat a byla by škoda, kdyby propadlo startovné. No chvíli jsem se zkusil cukat, ale na takové věci prostě neumím říct „NE.“ 750 metrů jsem v bazénu zvládl, ale bylo mi jasné, že na otevřené vodě mezi závodníky to bude něco úplně jiného. Začal jsem poctivě plavat v kombinéze, trochu venku, hodně na plaveckém stadiónu v Podolí (ano, povolují triatlonové kombinézy). Čas letěl a nervozita postupně stoupala. Chvilku jsem i zvažoval, jestli si nepůjčit na závod silniční kolo, ale nakonec jsem to zavrhl s tím, že bude lepší na závodě otestovat naplno mého „bajka“.

Den D

Do budíku jsem nedospal. Po probuzení jsem si dal lehkou snídani, zkontroloval výbavu, sundal blatníky a vše nepotřebné z kola (díky Martine!) a každou chvíli jsem kontroloval a odpočítával čas, a také zkoumal stav počasí. Byl jsem nervózní a vůbec to neutíkalo. Pak konečně nastal čas vyrazit, znovu jsem vše zkontroloval a jel na metro. V metru jsem jel na špatnou přestupní stanici, takže jsem se musel vracet. Nic se neděje, mám fůru času. Cestou v metru přistupovali další lidé s batohem a kolem, přemýšlím, koho z nich potkám na startu. Na Černém mostě nasedám na kolo a vyrážím směr Počernice. Začíná pršet.

Na místě parkuji kolo a jdu si vyzvednout na registraci startovní balík a přepravku na věci. Začíná pršet víc a víc. Chvilku se schovávám pod stromem, ale sílící déšť, teď už doprovázený blesky a hromy mne vyhání a jdu se schovat pod slunečník u občerstvení. Zrovna jsou na trati starší žáci a žačky. Zasluhují obdiv, protože na závod mají fakticky peklo. Finišují kolo a přecházejí do běhu. Postupně se sem trousí opravdoví triatlonisti a já si říkám, co tady vlastně dělám. Jsem nervózní, jak už dlouho ne. Trochu mne uklidňuje meteoradar, podle kterého by nám na závod už pršet nemělo.

Postupně přestává pršet, na místo doráží moje přítelkyně, kamarád, a poslední zásoby a výživa na závod. Společně si jdeme vyslechnout rozpravu k závodu, po jejímž konci zjišťuji, že to depo, na jehož otevření celou dobu čekám a sleduji, bylo pouze pro dětské závody. To naše je jinde a už celkem dlouho otevřené. Jinde čti jako necelý půl kilometr do kopce. Do startu zbývá 15 minut a já teprve mířím do depa, ale nejsem sám, je nás víc zmatených. V depu zavěšuji kolo a chystám věci. Tretry, ponožky, pás s číslem, gely, dvoje sluneční brýle (jedny, kdyby fakt svítilo slunce a druhé samozatmavovací, kdyby ne) a na vrch pokládám helmu, která bude to první, na co budu šahat. Trochu dozadu si chystám i boty na běh a jsem rád, že jsem šáhl po FUJISPEED, protože po té průtrži mračen bude v lese veselo. Koneckonců o tom padla zmínka i během rozpravy. Čas kvapí, vracím se zpět na start a lezu do vody.

FujiSpeed

Comfortable, durable, and fast, the FUJISPEED shoe is functional for longer distances on the trails. The upper is designed with a lightweight Nexkin material to increase durability against abrasions from rocks and roots. Meanwhile, the speed lac...

Do obchodu

Plavání 750 m

Čekají nás dvě kola v rybníce Eliška, voda je tak akorát a já se řadím dozadu, tak abych nepřekážel. Moje nervozita dosahuje nových výšin. Pořadatel ještě na poslední chvíli rovná neposlušné závodníky, ale netrvá dlouho a je tu klakson a startujeme.

Aby se neřeklo, tak zkouším chvilku plavat kraulem, jde to, ale po chvilce nestačím s dechem a začínám „prsit“. Zatím jsem nedostal ani kopanec, ani loket a zároveň jsem ani já nikomu nic neuštědřil. Blížíme se k první bójce. Nějak se to semlelo, že jsem byl hned u ní, takže otočka byla hodně rychlá a dostal jsem se i před pár plavců, kterým jsem předtím šimral chodidla. Cestou k druhé bójce vidím, že čelo závodu akorát zahajuje druhé kolo. Zkouším znovu chvíli kraula a říkám si, že budu rád, když mne nedají o kolo. Druhá bójka, třetí a do druhého kola vplouvám, zrovna když první borci vylézají z vody. Trochu mne děsí, že mám před sebou ještě celé kolo, ale snažím se soustředit na plynulost a dech. Celkem se mi to daří a kolem sebe mám další dva plavce, kteří jsou na tom podobně, a tak nějak se navzájem popoháníme. Opět první bójka, otočka a říkám si, že to bude dobré. Nebude. Přichází křeč do pravého lýtka. Naštěstí je tu mělko a můžu si stoupnout. Rychlé protažení, uvolnění a plavu dál. Uff, až tak hrozné to nebylo a ani jsem moc neztratil. Už to nějak doplavu. Cestou k druhé bójce však přichází další křeče, tentokrát do levého lýtka. Ouha, už tu není mělko. Držím paniku na uzdě a přemýšlím, jestli to nějak rozhýbu nebo zvednu ruku, abych dal najevo, že potřebuji asistenci. Než jsem se stačil rozhodnout, už u mne byla organizátorka na paddleboardu a říká, ať se chytím. Moc neváhám a s díky přijímám. Opřený jsem už schopen nohu uklidnit, propnout, povolit… Dobře, to půjde. Děkuji slečně a plavu dál. Netrvá však dlouho a křeč se vrací, stejně tak slečna s paddleboardem. Znovu se chytám a protahuji nohu, zároveň se snažím i zklidnit dech a tepovku. Mám toho plné kecky a nejradši bych se na to celé vyprdl. Sice jsem se propadl, ale stále nejsem poslední. Plavu dál, druhá bójka a cca posledních 100 metrů. To už musím dát. Naštěstí se blížím opět k mělčí části rybníka, ale i tak plavu, co nejblíže a z vody se zvedám opatrně. Znáte to, když se někdy zvednete hodně rychle a zatočí se vám hlava? To při závodě nechcete. Dělám pár kroků, přecházím na břeh a do běhu.

První přechod

Jak jsem zmiňoval už dříve, cesta do depa je necelý půl kilometr do kopce. V kopci předbíhám prvního soupeře. Po první části stoupání vidím, že další si sedá na zem. Zastavuji, ale prý je v pohodě a jen se mu zatočila hlava a ať běžím. Přibíhám do depa a hledám stojan. U stojanu šahám po helmě, pak pásek s číslem. Jedna ponožka, druhá, tretry, gelíky do kapsy, želé do druhé. Svítí sluníčko, beru brýle, kolo a vybíhám z depa. Nasazuji brýle a au. Zjišťuji, že mají ulomený nosník a kleju jak dlaždič. Bez brýlí ne. Naštěstí mám ty druhé, rozhlížím se, jestli nepřekážím a pár metrů se s kolem vracím. Beru druhé brýle a znovu vybíhám. Sice mi to v depu trvalo dlouho, ale i tak mne překvapilo, že z něj vyrážím dříve než někteří závodníci, kteří tam byli přede mnou.

Kolo 20 km

Před sebou mám tři kola po silnici mezi Horními Počernicemi a Běchovicemi. První část je naštěstí více z kopce, takže se mi daří opět trochu srovnat dech a tepovku. Poslední kopeček před otočku u Běchovic je doslova řeka a jsem rád za brýle, protože bez blatníků je to parádní sprcha. Otočka, gelík a jdeme na stoupání. Každou chvíli mne míjí borci na silničních kolech a je radost na ně koukat, jak si to ženou. Míjí mne i čelo závodu a přemýšlím, jestli už jedou poslední kolo nebo ne. S nimi stejně nezávodím, ale ve stoupání před sebou vidím první horské kolo. Do kopce se snažím moc nezpomalovat a ani moc nepodřazovat a díky tomu předjíždím prvního soupeře. Během následujících kol jich ještě pár předjíždím, dokonce i jednoho gravelistu. Když zahýbám zpět k depu, říkám si, že bych klidně ještě jel dál a zároveň přemýšlím, jak by to vypadalo, kdybych měl silniční kolo. Cestou k depu ještě závodíme s jedním jezdcem, kterého předjíždím skoro na čáře. On zastavuje, já za jízdy seskakuji, přecházím s kolem rovnou do běhu a přijdu si jako profesionál.

Druhý přechod.

Dobíhám ke svému stojanu a zvedám kolo, které je najednou nějaké těžší… Rychle přezouvám boty, FUJISPEED mají rychlozavazování, ale ouha, blbě jsem si na to připnul STRYD (wattmetr) a chvilku s ním zápolím. S novými FUJISPEED 2 by tenhle problém už nebyl, mají stejné tkaničky, jako moje milované METASPEEDky. Sundávám si helmu, beru kšiltovku a vybíhám z depa.

FUJISPEED 2

The FUJISPEED™ 2 trail running shoe is designed to allow maximum speed during your run. Our fastest trail shoe yet, it's designed so you can explore the trails to free your mind. And thanks to its lightweight design, nothing will hold you back. ...

Do obchodu

Více o žhavé novince FUJISPEED 2 zde: NABERTE RYCHLOST S NOVOU TRAILOVOU OBUVÍ FUJI SPEED™ 2 OD ZNAČKY ASICS.

Běh 5 km

Rozběhnout se po plavání a kole je naprosto jiný pocit, moc se nedá pospat, musíte si to zažít. Díky tomu, že jsem si to během tréninku vyzkoušel, jsem nebyl zaskočen, a i když mi přišlo, že běžím ztuhle a pomalu, tak tempo bylo pod 5 min/km. Cesta z depa vedla z kopce po asfaltu, a ještě než jsem naběhl do prvního kola, předbíhám jednoho soupeře. Čekají mne tři kola, každé má něco málo přes kilometr a čtvrt, takže se tu potkává většina startovního pole. Vbíhám na své první, dělám krátkou zastávku na lok Coca Coly na občerstvovačce a rozbíhám se. Jsem rychlý, nikdo mne nepředbíhá, já jsem ten, který míjí ostatní běžce. Do kopce mne to baví, z kopce to díky trailovkám, který jako jeden z mála mám obuté, mohu opravdu pustit. Potkávám fotografa a směji se.

Jsem v takovém rauši, že se mi vykouřilo, kolik kol mám vlastně běžet. Vbíhám do druhého kola a ptám se přítelkyně, která natáčí, ale odpověď neví. O kus dál se na mne směje kamarád, který už je v cíli a podává mi kelímek. Ptám se: „Kolik se běží kol?“ „Je to bez alkoholu!“ odpovídá. No neva… V kopečku dobíhám dalšího běžce, který už odpověď zná, kola jsou tři. Držím tempo, kopeček mne už tolik nebaví, ale následující část okruhu je rovinka a kopec dolu, tak se mohu opět soustředit na dech a tepovku.

Tempo držím stále stejné a vbíhám do posledního kola. Kopeček mi už vyloženě nechutná, ale i tak ho vybíhám a odpočítávám metry. Kousek před sebou vidím soupeře, který se drží za bok a jde. Ptám se, zdali je v pohodě, anglicky mi odpovídá, že je „Okej“. Běžím dál. Předbíhám dalšího závodníka, který mi tleská a popohání mě, že dám i toho dalšího. Vidím jeho záda a dotahuji ho. Blíží se poslední trochu technická část a dělí nás metry. Otáčí se a kontroluje, kde jsem. Ještě to bude závod. Přichází finiš.

Ve finiši jsem machr, ale potřeboval bych ještě tak 5-10 metrů. Drtivý souboj až do konce ocenil moderátor i diváci. Rivalita však končí cílovou čárou a v cíli se objímáme. Jen když o tom teď píšu, tak mám slzy v očích, tak silný to byl zážitek.

Tak jaký byl ten zážitek a co ten největší strach?

Zážitek to byl nejen značně intenzivní, ale i neskutečně pozitivní. A předčilo to veškerá moje očekávání. Obrovské díky tedy patří CSG Triteam, za organizaci famózního závodu. Znovu musím i zopakovat velké díky slečně s paddleboardem. Největší díky však patří mé nejlepší přítelkyni, protože nejen, že mi ty moje blázniviny toleruje, ale hlavně mě v nich i neskutečně podporuje. Díky lásko. Díky patří i mým přátelům, za podporu, rady, tipy, triky a pomoc. Zorce, za možnost startovat. A v neposlední řadě i děkuji holkám z pinku, za jejichž triatlonový tým PinkPower.cz s hrdostí startuji.

No a co ten největší strach, o kterém jsem psal? Největší strach jsem měl z toho, že mne to bude bavit. A ten strach se naplnil. Po maratonu se mi hlavou honilo, co vlastně dál a úplně jsem nevěděl. Běh nadále zůstává moje královská disciplína, ale přidám k tomu víc plavání, které chci zlepšit. Už i plánuji nákup silničního kola, a tak nějak si i pohrávám s tím, že bych asi jednou chtěl slyšet: „You are an Ironman.“ Nedělám si iluze, že by to bylo brzy, spíš to bude několikaletá cesta. Zní mi to dostatečně ambiciózně, ale zároveň splnitelně a jako něco, co mi za to stojí. Každopádně jestli někdo uvažujete nad tím si zkusit triatlon, jděte do toho!