Každý velký zážitek začíná odhodláním to zkusit. A já se jednou odhodlala, že si půjdu za svým. Je na čase začít snít a své sny si plnit.

LONG STORY SHORT:
Za mě to byl jeden z nejhezčích a také nejtěžších závodů. Nádherná příroda, trať byla výzva, počasí nás prověřilo a skvělá organizace. Počet lidí tak akorát pro mě a třetí místo ve věkovce mě potěšilo. To byly pro mě nezapomenutelné “Zapomenuté hory 2022”.


REPORT:
Závodu jsem si všimla na sociálních sítích někdy loni a líbila se mi vzdálenost i trasa "zapomenutými" Rychlebskými horami. Jen jsem si to startovné nestihla koupit a když jsem si vzpomněla, tak už bylo vyprodáno. A teď je mi jasné proč. Tohle je přesně ten závod, kde chceš být. Pokud rád(a) běháš v přírodě, kocháš se nádhernou krajinou, máš rád(a) výzvy a nepotřebuješ kolem sebe milion lidí.

Účastním se všech soutěží a tajně doufám ve výhru startovného. Nakonec dostávám startovné od @morgouse13 a děkuji a věřím, že už příští rok se zúčastní i Lucka. Myslím, že trasa 46 km je přesně pro ni.


Poučena z nezdaru z letošní B7 přesně plánuji svou nutriční výživu během závodu a píšu tahák (na kolikátém km je občerstvení, kde si mám vzít gel, kde budou kontroly). Dalo by se říct, že jsem ready. Hlavně se moc těším. Vyjíždím den předem a spím v tělocvičně. No, už jsem zapomněla, jaké to je, když se chrápání ozývá ze všech světových stran. Házím přes hlavu ručník a spím.



Počasí se sice kaboní, ale oblékám si šortky a krátké triko. Přeci jenom mám na sobě ještě návleky a rukávníky a ve vestě sbalenou šustku pro horší počasí.

START:

Vybíháme společně za dobrodružstvím. Hlídám si tempo ať nepřepálím, ale i tak se mi prvních dvacet kilometrů běželo těžce, nemůžu se pořádně dodýchat a cítím tlak na plících. U pvní kontroly vystojím krátkou frontu a v zápětí urputně mačkám cvakačkami své startovní číslo. Asi na 12. kilometru už běžím sama. Tady “to” začíná a tady mě to začíná bavit. Kochám se podzimní krajinou, občas o něco zakopnu a zase pečlivě koukám pod nohy. Nechce se mi vytahovat mobil a fotit. Sama sobě říkám, že ho vytáhnu až půjdu krokem pomalu. Zatím běžím. Plán je běžet dokud můžu. Občas mě někdo doběhne, prohodíme pár slov a zase běžím sama.

V hodinkách sleduji trasu a na stromech fáborky. Značené je to skvěle. I tak se mi podaří 3 x zabloudit. To je tak, když se rozeběhneš po cestičce, vypneš hlavu a jen běžíš a nedochází ti, že organizátor prudce stočí trasu do lesa. Jednou na mě pískne další běžkyně a hned se omlouvá, že to nebylo jak na psa. Já jsem za to ráda, já bych běžela klidně sama dál po špatné cestě. Podruhé na mě volá další běžec a po třetí mi turisté říkají, že viděli běžce uhýbat tamhle vzadu. To už ani není možný.

Lesní cestičky mě baví. Začíná mrholit ale v lese je to fajn. Však mám kšiltovku a do obličeje mi neprší. Jen je to horší se sledováním trasy, dívám se většinou pod nohy, terén se pomalu a jistě začíná technicky zhoršovat. Běžíme po šutrech, po větvích, po mokrých kořenech nebo úzkou cestičkou na pohraničí. Výhledy se schovaly do mlhy a už se dívám jen pod nohy. Občas kouknu na hodinky a kontroluji, kde bude další cvakačka. Najednou jsme v Polsku a šmárujeme si to po sjezdovce nahoru. Když už si myslím, že jsem nahoře, tak za zatáčkou cesta vede ještě nahoru. Přede mnou vidím běžkyni a pak chvíli pobíháme spolu než mi po několika kilometrech uteče úplně. Nicméně si všímám, jak se ohlíží a tak ji ujišťuji, že já jsem jiná věková skupina a může běžet klidně dál.


Na druhé občerstvovačce doplňuji vodu, beru s sebou banán a snažím se tam moc nezdržovat. Seběh k Nýznerovským vodopádům se mi od útulny Mates líbí. Je to opět nádherná kochačka a potichu chválím organizátory, jak tu trasu nádherně vymysleli. Za další chvilku se nestačím divit, když lezu přes nějakou skalku a musím se přemáhat pokračovat dál. Nemám ráda výšky a na tu pravou stranu jsem se fakt neměla dívat. Přelízám přes skály a čeká mě drsný a prudký seběh dolů. No, vymysleli to vskutku dobře, protože na takovém 40cátém kilometru tě takový seběh pěkně probudí a znovu nakopne. Běžím pomalu a hlavně opatrně, musím koukat před sebe a hledat fialové praporky a pak zase pod nohy a v tu chvíli kolem mě prosviští další běžkyně. No nic, nenechám se jen tak předběhnout, tak se rozbíhám a padám. Zvednu se, oklepu se, postěžuji si nahlas a zase běžím svým opatrným klusíkem dolů. Takový terén ani na OCR závodě nenajdeš.

Jsem u vodopádů a ve vodě se někdo nedobrovolně koupe. Můj morál na tom není zrovna dobře. Mám bolavý koleno, něco s prstem a hlavně mi začíná bojkotovat hlava. Kontrola je za brodem. Snažím se pochytit styl chlapů/běžců přede mnou. Jen teda ti do toho jdou po hlavě. Chvíli stojím a přemýšlím, kudy to vezmu. Sbírám v sobě odvahu a doufám, že mi to na kluzkých kamenech neuklouzne. Kontrolu cvaknutou mám a jsem relativně v suchu zpět na cestě.

Střídám běh s chůzí směrem k útulně a už se těším na banán. Mé hlavě se běžet nechce, žaludek je naštěstí v klidu a o nohách už ani nevím. Celý závod jedu na gelech Maurteen a banánech. V jedné softflašce mám vodu, v druhé ionťák. Kola na občerstvovačce je ten nejlepší nakopávač ever. Miluju kolu. Jen než na útulnu doběhnu, chvíli to trvá. Nicméně si tu kolu představuju před sebou. Stále počítám trasu na desítky kilometrů. Jsem na nějakém kilometru mezi 40cátým a 50sátým a stále stoupáme výškově nahoru.


Na útulně je veselá atmosféra jelikož cukr nakopává všechny. Dávám si kolu, kousek margotky, chipsy, do ruky banán a vydávám se zpět na trasu. Na vrcholcích a hřebenech mi je v tom krátkém triku zima, ale jsem líná zastavit a obléknout si šustku. Při představě, že stejně bude šustka za chvíli mokrá, sama sebe ujišťuji v tom, že běžet v dešti v krátkém triku s rukávníky je lepší volba. Aspoň mě to na těch vrcholcích žene vpřed. Běžci přede mnou zastavují a oblékají si nejen bundu. Však já ty rukavice stejně nemám a na bundu jsem rezignovala. Zmrzlá běžím dál a věřím, že čím rychleji poběžím, tím větší teplo mi bude. Čím rychleji poběžím, tím rychleji budu v cíli a mé “zmrzlé utrpeníčko” o to dřív skončí. Proběhlo pár divných monologů v mé hlavě. Morál je zpět. Také jsem už za polovinou, takže mi zbývá se jen vrátit “k autu”,  hlava musí být v pohodě.

Nějakých 25 kilometrů běžím s Ladermonem Milošem.  Pouštím ho před sebe, ale nějak se mu dopředu nechce, tak běžíme spolu. Chvíli kecáme, pak se odmlčíme a každý "trpí" po svém a tak pořád dokola. Zjišťujeme, že máme společného známého, svět je malý. Každé další stoupání jde cítit. Stoupáme po šutrech nahoru, už jsme skoro na vrcholu, když v tom čtu dotaz na žluté tabulce, zda máme kontrolu. No jasně, že nemáme. Dle instrukcí na tabulce se vracíme 150 metrů níž a hledáme kontrolu číslo 12. Naštěstí z houští vylézají další běžci, tak víme kudy k ní. A zase zpět po těch šutrech nahoru.

A zase běžíme.

Posledních 10-15 km mi aplikace ukazovala seběh. Nevím, kde se stala chyba, ale mám pocit, že tam bylo ještě hodně brdků do kopce a hodinky mi ukazovaly i přes 500 výškových metrů. Další překvapení na trati. Jsem na poslední občerstvovačce a skládám hůlky. Chvíli postojím a pozoruji ostatní, jak si šmakují na gulášové polévce. Jj, i Ladermon. Ve stánku je veselo a brzy zde začne párty. Já si dát polévku nebo si sednout, tak už se nerozeběhnu. Nechávám tam sparinga a vybíhám na posledních deset kilometrů. Stihnu ještě jeden kufr. Jednoduše neodbočím na louku. Běžím dál až mi hodinky pípají stav “mimo trasu”. Přeběhnu pastviny, pokochám se na Rychlebech a Čertově kazatelně a sbíhám opatrně k cíli. Už jen cílová rovinka a je to.

Vypínám hodinky a pán se mě ptá, jaká jsem kategorie. Přiskočí ke mě slečna a kontroluje propíchané startovní číslo zatímco mi někdo stříhá čip z boty. Pán mi oznamuje, že jsem třetí v kategorii. Já? Já se snažím pánovi vysvětlit, že se plete, že přede mnou bylo hodně holek. On trvá na svém a posílá mě do stánku časomíry. Verdikt stejný. Ptám se, zda nemohlo dojít k chybě. Prý ne. Chvíli stojím a zpracovávám tuto informaci, pak se už začínám radovat z umístění. Je to pěkné překvapení v cíli.

Samotné vyhlášení se koná v nádherné Tančírně. Protahuji nohy a těším se z tého chvilky. Je to super pocit dokončit závod a ještě se umístit. Pak se rychle najíst a hurá domů. Děti čekají.

Ráda bych poděkovala organizátorům závodu Zapomenuté hory, za krásné a nezapomenutelné zážitky v Rychlebských horách. Po doběhu jsem řekla, že už nikdy. Dnes, skoro týden po závodě, píšu, že zatím nevím, zda se vrátím.....…byl to moc dobře zorganizovaný závod se skvělým zázemím, nádhernou trasou, veselými lidmi na občerstvovačkách a fajn lidmi okolo. DĚKUJI.

Vaše,

Vlaďka

#SoundMindSoundBody

#ASIcSFrontRunnerCZ#JduSiZaSvym#DreamBig#ChasingMyDreams#zapomenutehory
foto: Některé mé a některé vypůjčené od @zapomenutehory a dalších běžců, děkuji.

Další blogy