Jak jsem se rozhodla pokořit triatlonové pokušení.

Posledních několik let pokukuju po místním triatlonu a na sociálních sítích obdivuji výkony všech triatletů. K mému štěstí a k výmluvám musím říct, že termín místního triatlonu se mi vždy kryl s nějakou jinou akcí, na které jsem nesměla chybět a tak jsem se této události úspěšně vyhýbala. Jenže jak to ve vás vře a stále to máte v hlavě, letos nastal ten okamžik, kdy jsem si někdy v lednu řekla, že pokud nebude žádný jiný závod, půjdu na místní ŠUTR, krátkou distanci triatlonu. Tomu se říká odhodlání nebo také pěkná blbost. Termínovka se mi  běžeckými závody nenaplnila a já postupně začala sbírat odvahu a informace, minimálně o hloubce a průzračnosti vody daného rybníku.  A v pátek jsem se definitivně rozhodla, že pojedu.

Mé největší obavy se týkaly kola. V pátek žádám manžela, ať mi místo kufrů dá obyčejné pedály. Ten zakroutí hlavou a odmítá. Chvíli přemýšlím, jak to udělám, pedály beztak doma nemám, tak sama sebe vystresuji různými situacemi, které mohou nastat (potok, bláto, kameny) a řeknu si, že budu vycvakávat o to častěji. Vylezu na půdu a v harampádí (právě u nás probíhá rekonstrukce) se snažím najít triatlonový dres, který jsem kdysi dostala. Se strachem v duši jdu spát a znovu si představuji různé pády na kole. Má nervozita stoupá.

Je sobota a start je ve 13 hod. Tyto odložené starty na odpoledne nebo večer nemám ráda. Trochu zápasím s jídlem a nervozita mi nedovolí se celý den pořádně najíst. Vyrážím do festivalky. Atmosféra je moc fajn, taková rodinná. Na místním fotbalovém hřišti je zatím pár lidí. Registruji se a obhlížím ty namakance kolem. Hlava začíná protestovat, tak se snažím zahnat scénáře koukáním do vyvěšené mapy. Strach mizí, ale respekt zůstává obrovský.

320 m plavání - 21 km kolo - 5,4 km běh

Plave se o vesnici dál v Mostkově.  Před startem objíždím na kole rybník okouknout ty kaluže a bláto, o kterých jsem noc předtím snila. Naštěstí to jde, vycvakávám pouze jednou. Depo se začíná plnit a já netuším, kam s kolem, a proto ho pokládám  přesně doprostřed depa. Nachystám si ručník, 2 gely,  boty, helmu a brýle. Odstartováno. Zatím jen muži. Všichni začali pěkně kraulem, po pár tempech vidím prsa, za bojkou plave kraula jen málokdo. Uf. Odstartovaly štafety. Ty jsem nějak nezaregistrovala, protože už nervózně nastavuji hodinky a lezu po kolena do rybníku  a mám problém sama se sebou. Trochu se zděšeně dívám po holkách a snažím se najít stejně vystrašenou, ale ony všechny vypadají naprosto v klidu. Své emoce nestačím s nikým zkonzultovat.  Je START.

Co si pamatuji, udělala jsem kraulem 3 nebo 4 tempa, pak ani nevím, co se semlelo, asi nějaký kopanec, vlna a v puse mám vodu a snažím se ji vykašlat. V tu chvíli přichází další vlna a další várka vody. To už se mi nelíbí hodně, kašlu o stošest, na dno nedosáhnu a koukám, kde je nějaká záchranná duše, loďka nebo něco, co mě zachrání. Celá ztuhlá a panikou vyděšená zkouším plavat prsa na styl paní Radové. To mi také moc v zatuhlosti nejde a má ztuhlá a vyděšená tvář vyvolala zájem ostatních plavkyň, které se mě snaží uklidnit a po pár tempech se otáčí a kontrolují, zda jsem se fakt neutopila. Panika neustupuje, kašel také ne a nervozita kulminuje k vrcholu. Po vyzkoušení různých plaveckých stylů začínám splývat na zádech s cílem se uklidnit. Mám před sebou asi ještě 300 m a vím, že u bojky je mělko. Za chvíli je lépe a plavu ztuhlá prsa směrem k bojce, pak ještě ke stavidlu a kolem břehu. Konečně vylézám z vody, někdo na mě křičí, ať makám. Ani neví, čím jsem si právě prošla. Ať na mě nekřičí, já jsem ráda, že žiju a že jsem v těch zelených hlubinách (asi 2m) nezahučela. 

Probíhám depem a hledám svůj oranžový ručník. Ten mezi všemi těmi barvenými ručníky nevidím, ale vidím bílé velké auto, které stálo opodál. Tam někde mám kolo.  Stoupám si na ručník, jedny brýle odhazuji, druhé nasazuji, ještě helma, rychle vycucat gel, druhý vkládám do kapsy a rychle do bot. Už probíhám depem s kolem a úplně jsem zapomněla na nějaké kufry, vymyšlené bahenní situace a jedu. Šlapu do pedálů, nevycvakávám ani za rybníkem a díky plavecké kreaci mám tak vyplavený adrenalin, že po celých 21 kilometrů si na nějaký strach z kufrů, sjezdů, kamenů, bahna ani nevzpomenu. Do kopce a po rovině dokonce i někoho předjedu, aby z kopce mě všichni  (i ti co tam předtím nebyli) zase předjeli zpět. Vidím fotografa, rychle se usmívám, abych o pár metrů dál zase málem vypustila duši. Nějaká chytrá hlava za mnou komentuje tanga v mém tridresu, tak o to víc do toho šlapu, ať mě nepředjede jen tak. Asfalt, lesní cesty, polní cesty, šotolina, sjezd po louce, má to všechno, čeho jsem se obávala.  Ale nějak jsem to dala.

Vjíždím na fotbalový stadion a nejraději bych si dala to uzený cigáro. Odkládám kolo, sundávám helmu a brýle a zavazuji si triatlonové boty. V nich jsem razdva a jak na potvoru si  neumím zavázat tkaničky. V hlavě mi probleskne těch milion situací, kdy jsem si tkaničky mohla vyměnit za ty stahovací a neudělala jsem to. No nic, zase zdržení, říkám si, to dotáhnu v běhu.

Vybíhám a nestačím se divit, co mám s nohami. Zase ta fotografka. Ona je snad všude. Snažím se hlídat běžecký styl, ale nejde nic. Tělo je ztuhlé a nohy jsou cizí. Po vyběhnutí z hřiště nás čekají dva okruhy přes a kolem vesnice s průběhem někde v půlce trati opět na fotbalovém hřišti. Běžím tak nějak ze setrvačnosti a moc si to teda neužívám. Když předbíhám ostatní běžce, dle jejich výrazu, trpí ještě víc. To mě nakopává a ještě pár jich předběhnu. Poslední kilometr už to běží samo a to uzené cigáro fakt chci. Hlad je velká motivace.

Cíl.

Je to za mnou. V rybníku jsem to nějak doplácala, na kole jsem to přežila, běh si vůbec neužila, ale celkový pocit z mého prvního triatlonu byl nádherný. Pokořila jsem strach z vody a vůbec si na ten start stoupnout. Mám radost. Občas je třeba vystoupit ze své komfortní zóny a postavit se strachu čelem. Ale jestli si to někdy zopakuji, to teď fakt nevím. Nakonec třetí místo ve věkovce.

Děkuji trenérovi #kaldateam za běžeckou přípravu (jednou možná doladíme i to plavání a kolo) a #asicsfrontrunner za úžasné triatlonové boty #NoosaTRI14.

#SoundMindSoundBody

#swimbikerun#challengeyourself#happyme#finisher

Vaše Vlaďka